Příspěvek se pokusí na konkrétních příkladech srovnat německou židovskou architekturu ve dvou největších centrech meziválečného Československa. Hlavní tezí studie je, že existuje přímá paralela mezi architektonickou produkcí (její kvalitou, rozmanitostí, kvantitou a dalšími znaky) a politicko-sociálním pozadím, které bylo charakteristické pro dané místo - Prahu či Brno. Pozornost bude věnována následujícím otázkám: Jaká byla pozice židovského architekta v Praze a v Brně? V čem se lišila? Lze i pro Prahu definovat společné znaky židovské architektury, tak jak byly popsány na brněnské architektuře? (PELČÁK/ WAHLA/ SAPÁK: Brněnští židovští architekti, Brno, 2000.) Je pro případ pražské („německé, židovské") architektury vůbec relevantní se ubírat podobným směrem výzkumu jako v Brně?
Mezi lety 1927 a 1939 realizovalo v jinak většinově českém Hradci Králové a jeho okolí několik německojazyčných architektů stavby pro své německo- i českojazyčné klienty. V roce 1927 židovský podnikatel Osvald Malburg pozval do Smiřic významného vídeňského architekta Karla Dirnhubera, v roce 1933 jeho příbuzný Adolf Mautner pozval do Třebechovic architekta Kurta Spielmanna, který později realizoval dvě další stavby přímo v Hradci Králové, a v roce 1938 našel v Hradci krátké útočiště na svém útěku z Rakouska architekt Heinrich Kulka a zanechal zde dům pro Karla Löwenbacha. Jak můžeme tvorbu těchto tří architektů charakterizovat a nakolik je pro jejich realizace na Královéhradecku přiléhavé označení "jiná modernita"?
Pro architekturu německého pohraničí v období kolem roku 1900 byla charakteristická velká stylová a formová rozrůzněnost. Čeští Němci se na rozdíl od svého národního protivníka potýkali se značnou geografickou, a s tím spojenou politickou a národní decentralizací. Dobová kritika často označovala tvorbu českoněmeckých architektů za málo progresivní. Záměrem příspěvku je poukázat na dosud opomíjené regionální osobnosti, jejichž umělecký profil sice nezapadal do představy pražských Němců o moderní architektuře, přeci ale představoval originální řešení v rámci snahy o moderní výraz. Stylovým východiskem přitom často byly různé varianty německé reformní architektury, která nepopírala vazbu na historickou tradici. Mým cílem je doložit, že vlažné přijetí vídeňské secese či wagnerovské moderny v tvorbě českých Němců souviselo mimo jiné se snahou vymezit se proti hlavnímu městu rakousko-uherské monarchie a najít osobitý výraz vlastní identity.
Výstavní a nadační činnost spolků Künstlerinnen Sektion des Dürerbundes se sídlem v Praze, založeného v roce 1904 a spolku Malerinnensektion zur Pflege der Frauenfortschrit ustanoveného roku 1908, na jejichž základě v roce 1921 vznikly Verein deutscher Malerinnen in Böhmen a v roce 1922 Verein deutscher Malerinnen Prag, je pevně spojena se jménem Hermíny Laukote. Ta a její škola „Deutsche Kunst- und Übungsstätte für Frauen" tvořily páteř ženského uměleckého vzdělávání v Praze. Malířek, které prošly školou Hermíny Laukote nebo se účastnily činnosti spolku německých malířek, je nepřeberné množství. Přestože Laukote se vyhraňovala jako německá malířka, měla i řadu českých žákyň. Její úloha jako mecenášky řadě z nich umožnila věnovat se volné tvorbě, či vystavovat. Po její smrti v roce 1931 se díky jejímu odkazu stal její rodný dům v Kateřinské ulici sídlem spolku Verein deutscher Malerinnen Prag. Spolek zanikl v roce 1942. Vedle podpory ženské otázky spolek sehrál význačnou roli i v propagaci moderního umění.
V Ústí nad Labem se ve dvacátých a třicátých letech 20. století odehrál jeden z nejpozoruhodnějších příběhů československé meziválečné komunální architektury a urbanismu. Sociálně demokratická správa v čele se starostou Leopoldem Pölzlem měla oporu v profesionální práci tamějšího městského stavebního úřadu a zejména v jeho architektovi Franzi Josefu Arnoldovi. Výsledkem je dodnes z velké části dochovaná zástavba zaměřená tehdy na sociální bydlení, ale například esovitě prohnuté řadové pavlačové domy na Klíši jsou i z dnešního pohledu jedinečným urbanistickým experimentem. Zásluhou Pavla Prouzy je právě docenění architekta Arnolda, jemuž je věnována obsáhlá kapitola. Součástí publikace je bohatá obrazová dokumentace. Kniha Vybudovali jsme...! zachycuje unikátní kapitolu česko-německé architektury a dvojjazyčné vydání pak zpřístupňuje toto kulturní dědictví čtenářům českým i německým.
Ferdinand Stanislaus Krumholz, rodák ze Dvorců (Hof) u Bruntálu (1810-1878, Bern), a jeho cesta z Moravy do Vídně, Itálie a Paříže k roli dvorního královského portrétisty do Portugalska, portrétisty císařského dvora v Brazílii a zpět do Evropy.
Brno na konci 19. století představovalo do určité míry zmenšeninu Vídně, kde vznikla i malá Ringstrasse, na jejímž budování se podíleli obdobní architekti jako ve Vídni. Většina kvalitních moravských malířů 19. století trvale žila ve Vídni a s rodnou zemí udržovala intenzivní kontakty prostřednictvím účasti na brněnských výstavách a působení v brněnských uměleckých spolcích. Nejuznávanějším malířem poslední čtvrtiny století, který sídlil v Brně, byl Emil Pirchan. Jeho vliv se neomezoval pouze na malbu, ale měl širší kulturní dopad. Pirchan vstupoval do veřejného prostoru jako například designér alegorických průvodů při městských slavnostech. Do jisté míry tím může připomenout Hanse Makarta, který vtiskl podobu kulturnímu životu Vídně v období Ringstrasse takovou měrou, že si vysloužil neoficiální titul Malerfürst. Brno bylo podstatně menší než Vídeň. Na osobnosti Emila Pirchana se dá sledovat, do jaké míry potřebovalo, a do jaké míry bylo schopné vytvořit si vlastního provinčního Malerfürsta. Tvorba Emila Pirchana na pozadí kontextu brněnské okružní třídy ukazuje, jaké stylové preference mělo brněnské publikum, a který segment širokého vídeňského výtvarného spektra byl Brnu nejbližší.
Josef Prinke (1891-1945) má své nezastupitelné místo mezi česko-německými výtvarnými umělci. Pocházel z Mostu, ale větší část svého života prožil v Praze. Za 1. sv. války byl těžce raněn a jako válečný invalida studoval v letech 1918-1921 na pražské Akademii v ateliéru Augusta Brömseho. V jeho díle je patrný vliv antroposofické filozofie Rudolfa Steinera, se kterým se osobně znal a jehož ve Švýcarsku navštívil. V Praze vedl Josef Prinke kurzy malování pro Čechy i Němce a uspořádal několik výstav ze svých prací. Ty se dnes nacházejí v soukromých i státních sbírkách, mj. v oddělení uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví. Příspěvek představí právě tuto sbírku (celkem 244 ks kreseb, akvarelů, temper a olejů) a její příběh.
Příspěvek se zaměří na životní osudy Lothara Sperla, pokusí se shrnout jeho tvorbu a místo v předválečném malířství, ale především se zaměří na jeho válečné a poválečné osudy. Těžištěm bude převážně soudní proces před Mimořádným lidovým soudem Klatovy a následná vězeňská anabáze trvající až do roku 1955, kdy byl propuštěn a vysídlen do NSR.
© GAVU Cheb © OG Liberec